Máme za sebou Vánoce. Je prvního ledna a k bilancování předchozího roku jsem se ještě nedostala. Celé období od začátku Vánoc až do teď bylo tak vyčerpávající, že jsem dnes stihla bilancovat tak akorát dnešní den.
V naší malinkaté rodince (já + E + M) si sice na stres z předvánočního úklidu, pečení cukroví a perfektní domácnosti moc nepotrpíme, ale máme jiné stresory. Je tady naše malá E, která nás učí nelpět na našich plánech a představách. Je to učení bolestné a vyčerpávající. Nechce se mi, ale uvědomuji si, že absolutní důležitost mého já (mých pocitů, potřeb…) je relativní.
Někdy se cítím naštvaná a vyčerpaná. Zlobím se na E za to, jak se chová. Za její častý křik a kňourání. A pak mi dojde, že jsem třeba jen přes své potřeby neviděla ty její. Starám se o ni, snažím se jí rozumět, vše komunikuji a vysvětluji (uplatňujeme spíše respektující přístup). Jenže přes své já doopravdy nevidím nebo nechci vidět. A tak E spustí křik. Je to tady s námi téměř denně. Je to největší výzva mého mateřství. Využít mateřské lásky k tomu, aby mi pomohla být lepší – méně sobecká. Poslouchat víc svou dceru a méně prosazovat své vize správných řešení.
Mým novoročním předsevzetím je proto pokora. V józe ji prociťuji v gestu namasté (namaskár mudra / andžalí mudra). Čím hlouběji a intenzivněji se józe věnuji, tím intenzivnější je to prožitek. Když jsem tímto gestem zdravila některé osoby v Indii, odevzdávala jsem jim své srdce na dlani, s důvěrou a úctou. Když tímto gestem zdravím své žáky, cítím vděčnost, úctu a lásku k tomu, jací jsou v jejich jedinečnosti. Je to pocit, jako když se právě zamiluji. Na chvíli. Mým cílem je tento prožitek přenést do každého dne, do kontaktu s každým člověkem. Mým trenažérem je moje E.
