Ať slyším vyprávět jakýkoli příběh porodu nebo výchovy dětí, vždy se mě dotkne. Je v nich něco silného. Kdo nezažil, možná nepochopí, jaká hluboká transformace se v celém procesu přeměny ženy-dívky a divoženky v ženu-matku odehrává. Stále se k tomu tématu vnitřně vracím a až teď mě to trklo. Matka je Hrdinka! S velkým H, protože to je pojem. Kráčí totiž po mytologické cestě hrdiny.
Jak to je s tou cestou hrdiny? Je to vlastně archetypální metafora osobního psychologického a duchovního růstu. Hrdina na této cestě čelí různým výzvám. Nevyhnutelně do nich musí vstoupit, projde jimi s různým úskalím a po překonání všech překážek se z této cesty vrátí silnější než před tím.
Cesta hrdiny má tři fáze, které se dělí až na 17 podfází. Dohromady nabízí celý příběh a celé drama nejen hrdiny, ale i matky-hrdinky. K jednotlivým fázím jsem vybrala úryvky z knihy Josepha Campbella Tisíc tváří hrdiny, které trefně, často poeticky, vystihují, čím si matka prochází.
Fáze 1: ODCHOD
- Když žena otěhotní, přichází první etapa mytologické cesty. Je to podnět, aby vykročila ze svého každodenního života a setkala se s něčím neznámým.
- Ženy se často nechtějí vzdát svého života a pokračují v něm tak jak doposud. Nechtějí přijmout nutnost změny. Může se stát i to, že žena chtěně či nechtěně potratí. Je to fáze nevyslyšeného volání.
- Žena i její tělo se připravují na zrození dítěte, dítě roste uvnitř ženy. „Jakmile hrdina uposlechne volání a pokračuje v cestě tak, jak si to vyžadují okolnosti, zjišťuje, že má na své straně všechny síly nevědomí. V jeho nesmírném úkolu mu pomáhá sama matka příroda.“
- V porodnici přichází překročení prvního prahu. „Hrdina opouští hranice známého světa a vstupuje do neznámých a nebezpečných oblastí, kde platí nová a dosud nepoznaná pravidla a omezení.“
- Přichází porod. Jeho prožitky se různí. Některé ženy ho prožívají v bolestech, jiné bezbolestně. Některé jako mystický zážitek, jiné jako nepříjemný lékařsky vedený porod. „Hrdina neputuje ven a za hranice viditelného světa, ale dovnitř, aby se později znovu zrodil. Přístupové cesty a brány chrámů hlídají a lemují obrovské obludy: draci, lvi, zabíječi zlých duchů s obnaženými meči, rozlícení skřeti, okřídlení býci. Jsou to strážci brány, jejichž úkolem je odradit od vstupu každého, kdo není schopen pojmout ušlechtilý klid panující uvnitř.(…) Při vstupu do chrámu prochází poutník jistou proměnou. Jeho světská podstata zůstává vně; poutník se jí zbavuje stejně, jako had svléká svou kůži. Jakmile vkročí dovnitř, lze tvrdit, že pro daný okamžik zemřel a vrátil se do lůna světa, do pupku světa, do pozemského ráje. (…) Jestliže vetřelec nedokáže svatyni pojmout, potom ve skutečnosti zůstává mimo ni. Každý, kdo není schopen bohu porozumět, jej chápe jako ďábla, což mu znemožňuje přístup k němu.“
Fáze 2: INICIACE
- Počátky mateřství představují cestu zkoušek. Přichází různé neznámé situace, často nepříjemné, stresující. Vyžadují od matek často víc, než si žena myslí, že zná nebo může dát. Některé situace se opakují tak dlouho, dokud žena-matka nedospěje k tomu vnitřně správnému řešení. Je to začátek proměny osobnosti. „Jakmile hrdina překročí práh, vstoupí do snové krajiny podivně proměnlivých a dvojznačných tvarů, kde musí obstát v řadě zkoušek. (…) Je (to) prohloubením problému prvního prahu, na vážkách stále leží nezodpovězená otázka: Může ego usmrtit samo sebe? (…)Původní odchod do země zkoušek představuje pouze začátek dlouhé a skutečně nebezpečné cesty za vítěznou iniciací a za okamžiky osvícení. Nyní je třeba pobít draky a překonat nečekané překážky – znovu, znovu a znovu. Mezitím na hrdinu čeká množství dílčích vítězství, pomíjivých extází a letmých pohledů na nádhernou krajinu.“
- Následují fáze, ve kterých matka vnitřně bojuje sama se sebou. Jak žít svůj život zároveň s dítětem? Jak zůstat sama sebou a zároveň dát to nejlepší svému dítěti? Je její život takový, jaký si ho představovala? Kdo může za její nezdary, za její špatné nálady? Vysvobozením je nalezení bezpodmínečné lásky ke svému dítěti, opuštění představ o tom, co by jak mělo být a uznání smyslu. „Úkolem hrdiny (…) je otevřít přes všechen strach svou duši natolik, aby dozrál k pochopení, že všechny ohavné a šílené tragédie tohoto nekonečného a nemilosrdného vesmíru mají svůj smysl ve vznešenosti bytí.“
- Nastává klid a smíření. „Ti, kdož poznali nejen to, že věčné leží v nich samých, ale též že oni sami i všechno kolem je věčné, přebývají v hájích splněných přání, pijí nektar nesmrtelnosti a naslouchají všude neslyšné hudbě věčné harmonie.“
- Fáze nejvyššího dobrodiní je dosažení cíle cesty. Žena je Matkou. „Bohy a bohyně je potom třeba chápat (…) nikoli jako to nejvyšší v jeho prvotním stavu. Hrdina tedy skrze své obcování s nimi hledá nikoli je samotné, ale jejich milost, tedy sílu jejich podpůrné podstaty. Jedině tato zázračná energie a podstata je nepomíjivá.“
Fáze 3: NÁVRAT
- Nyní se musí žena-matka vrátit do života, který na začátku cesty opustila. „(…)Hrdina nyní musí přinést runy moudrosti (…) zpět do království lidí, kde jeho dobrodiní může přispět k obnově společenství, národa, planety nebo deseti tisíc světů. Hrdina se však často zdráhá přijmout takovou odpovědnost. Dokonce i Buddha po svém triumfu váhal, zda je jeho poselství vůbec sdělitelné.“
- Návrat do běžného života může být pro ženu-matku někdy komplikovaný. Stejně tak u hrdiny: „Útěk mohou znesnadnit podivuhodné překážky a kouzelné úniky.“
- Často žena-matka dostane pomocnou ruku zvenčí (školka, hlídání), aby se do života vrátila. Někdy dostane nové zaměstnání, nové příležitosti, bez kterých by nemohla běžný život začít. „Hrdina se může ze své nadpřirozené cesty vrátit s pomocí přicházející zvenčí. Jinými slovy, svět si pro něj přijde a odvede ho.“
- Po návratu se žena-matka musí integrovat zpět. Se vším, co zažila, co se naučila. Integruje se zpět jako nová osobnost. „Oba světy — božský a lidský — si lze představit pouze jako vzájemně odlišné; liší se jako život a smrt, jako den a noc. Návrat hrdiny je popisován jako návrat z onoho světa. Přesto však platí (…) že ona dvě království jsou ve skutečnosti jedním. Říše bohů je zapomenutý rozměr známého světa. Probádáním tohoto rozměru (…) zmizí hodnoty a rozlišení, jež se v běžném životě zdají důležité. Ale jak znovu učit něco, co se (…) správně vyučovalo, a co bylo nesčetněkrát znovu a znovu nesprávně chápáno? O obtížnosti tohoto prahu, jehož překročením se hrdina vrací zpět do života, svědčí mnoho nezdarů.“
- Žena-matka se naučí žonglovat mezi rodinným životem a životem společenským, pracovním apod. „Svoboda překračovat hranice obou světů, putovat z perspektivy časových zjevení ke zjevením hlubinných příčin a zpět a přitom nesmísit zásady jednoho světa se zásadami druhého, ale dovolit, aby mysl na základě jednoho světa poznala ten druhý – to je dáno mistrovi.“
- A k čemu ten celý proces? Co si z toho žena-matka může odnést? Pokud cestou hrdiny zdárně projde, zbaví se strachu ze změn a naučí se plnému a svobodnému žití v přítomnosti. Minimálně. Možná zajde i hlouběji, až k transcendentálnímu vědomí. „(Hrdina) nezaměňuje zdánlivou neměnnost v čase za stálost Bytí. Nebojí se, že by změna, kterou nese příští okamžik (nebo to, co je „jiné”), mohla tuto stálost ohrozit. “Podobu tutéž nic nemívá dlouho a příroda sama, věcí všech obnovitelka, se trvale mění a mění. Nic též ve světě celém, mně uvěřte, nepřijde nazmar, vše jen mění svou tvář.”“
Hrdinova cesta je popsána v nejpopulárnějších mýtech světa, i v těch téměř neznámých. Objevuje se ve všech světových kulturách. Vědomě i nevědomě ji přejímají spisovatelé i filmoví tvůrci, kteří chtějí vytvořit silný příběh (například Hvězdné války nebo Pán prstenů). A, kdo by o tom pochyboval, žijí ji snad všechny matky na světě.
Ať už jste v jakékoli fázi, přeju, ať se na své cestě neztratíte.
